Recenze komiksu Vetřelec: Pokrevní linie

Po delší době jsem se dostal ke komiksovému Vetřelci. Po jednohubce Alien: Romulus #1, která byla prequelem pro povedený filmový Alien: Romulus, mě zlákala hororová obálka nejnovějšího komiksu Vetřelec - Pokrevní linie od Nakladatelství Crew. 

Pokrevní linie obsahuje šest sešitů originálního Alien: Bloodlines z roku 2021 od autora Phillipa Kennedyho Johnsona. Jde o zásadní moment, kdy značka přešla pod křídla Marvelu. Výtvarnou stránku má na svědomí Salvador Larroca, jehož kresba přesně vystihuje úzkost a stísněnost, které k Vetřelci neodmyslitelně patří. Publikace tak funguje jako sebevědomý start nové éry a potvrzuje, že xenomorf dokáže i po dekádách budit stejný respekt jako poprvé v sedmdesátých letech minulého století.

Děj nás zavádí do budoucnosti, kde se lidstvo stále odmítá poučit ze svých chyb a znovu riskuje při experimentech s mimozemskými organismy. Hlavní postavou je tentokrát Gabriel Cruz – veterán a bývalý bezpečnostní důstojník společnosti Weyland-Yutani. Na sklonku své kariéry se snaží najít klid a především napravit pošramocený vztah se svým synem.

Jenže minulost se k němu vrací v podobě hrozby, která nezná slitování. Johnson zde míchá psychologické drama s čistokrevným hororem a znovu nám připomíná starou pravdu: ta nejděsivější monstra si lidé často vytvářejí sami. Bohužel.

Gabriel Cruz se snaží utéct před vzpomínkami, ale paradoxně se s každým krokem propadá hlouběji do problémů. Jeho dialogy jsou úsporné, přesto nesou silný emocionální náboj – je v nich strach, lítost i nevyřčené věci, které mezi ním a synem léta visí. Společnost Weyland-Yutani zde opět vystupuje jako zlá, chladná, neosobní hrozba definovaná jen protokoly a honbou za ziskem. Xenomorfové se objevují postupně, čímž vzniká silný kontrast mezi lidským dramatem a blížícím se nevyhnutelným chaosem.

i

© Marvel

i

© Marvel

i

© Marvel

Vizuální stránka od Salvadora Larrocy je specifická a nabízí zajímavý prostor k zamyšlení. Jeho silně fotorealistický styl sice dodává komiksu filmový nádech, ale v případě postav často naráží na limity – tváře působí staticky, bez emocí, až jako voskové figuríny. Co se však na první pohled může zdát jako výtvarné manko, dostává v kontextu příběhu mrazivě funkční rozměr a otevírá mnohdy filozofickou rovinu o tom, kdo je člověk a kdo syntetik.

Larrocův „umělý“ styl tak slouží jako dokonalé mimikry. Zároveň to lze vnímat jako silnou metaforu, kde se z lidí stávají jen otupělé, uniformní součástky systému, které se od androidů liší už jen biologickým základem. Tento voskový svět tak paradoxně podtrhuje bezútěšnou atmosféru dystopické budoucnosti.

Pocit umělosti však paradoxně mizí ve chvíli, kdy na scénu nastoupí prostředí a monstra. Sterilní kovové labyrinty bez špetky naděje a xenomorfové ve své hrůze jsou vykresleni precizně. 

Tempo komiksu se přirozeně mění: akční momenty vás nutí otáčet stránky rychle, zatímco tiché, napjaté pasáže si říkají o pozornější čtení. Práce s panely tento rytmus umocňuje – střídání širokých záběrů s detaily (někdy připomínajícími pohled bezpečnostní kamery) funguje skvěle. Postupné vrstvení napětí je hmatatelné a graduje do intenzivních scén.

Vetřelec: Pokrevní linie sedne čtenářům, kteří mají rádi kombinaci psychologického napětí a klasického sci-fi hororu. Potěší fanoušky filmové série, protože ctí její "vetřelčí" DNA – svíravá prostředí, strach z neznáma i neustálou přítomnost nevyzpytatelné smrti. Všímavější čtenáři určitě ocení i hlášky, které definují celou tuto sérii.

Zároveň však příběhu nechybí hloubka, pramenící především z komplikovaného vztahu otce a syna. Ani zde nemůže chybět existenciální problém korporátních systémů, ve kterém je člověk jen plánovanou položkou v rozpočtu a účelovou figurkou na pomyslné šachovnici. Tolik typické a charakteristické pro celou tuto frančízu a mnozí zde najdou určitě stále platnou kritiku velkých nadnárodních systémů.