Recenze Supergirl (2026)

DC to má těžké a fanoušci s ním taktéž. Nepamatuji si snad, kdy jsem šel v posledních letech do kina s vyhlídkou na opravdu bezchybný filmový zážitek. A bohužel to platí i pro nový směr DCU pod taktovkou Jamese Gunna. Velmi podobný, rozpačitý pocit jsem měl už u The Flashe, kde se shodou okolností postava Supergirl také objevila (byť v podání Sashy Calle).

Zatímco nového Supermana jsem v kině spíše prozíval, na jeho sestřenici Karu Zor-El jsem byl upřímně více natěšený. Jaká je tedy nová filmová Supergirl, ve které si hlavní roli střihla talentovaná Milly Alcock?

Pangalaktický chlast a deprese na jedničku

Musím začít pozitivem: film je ve své podstatě fajn a Milly Alcock je naprosto skvělá. James Gunn (který sice osobně netočil, ale jako producent na projekt dohlížel) moc dobře pochopil, že pokud má Kara diváky zaujmout, musí být absolutním opozitem k dokonalému, morálně čistému Supermanovi.

Kara Zor-El je tu představená jako mladá, nevybouřená holka, která se potuluje po nejzapadlejších koutech vesmíru, vymetá pochybné bary, pije první ligu a trpí těžkými depresemi ze ztráty rodiny a rodného Kryptonu. Společnost jí dělá jen její superpes Krypto, který je mimochodem naprosto boží.

Home Is Wherever You Are, Buddy
Kara Zor-El

První polovina filmu mě neskutečně bavila. Sledujeme tu skvěle načrtnutý vesmírný western. Zápletka jako z klasické kovbojky – mladá Ruthye hledá vraha své rodiny, desperáta Krema, a najme si na to osamělou, věčně pod obraz zlitou „pistolnici“ Karu, kterou je nejdřív potřeba proplesknout a nechat vystřízlivět. Tohle pojetí divokého vesmíru, kde Supergirl bez žlutého slunce krvácí jako běžný smrtelník, má fantastickou atmosféru.

K tomu všemu perfektně sedí i celkový vizuální look Kary. Nemyslím to nijak sexisticky – její outfit, rozcuchané vlasy a lehce zanedbaný styl k tomu špinavému vesmírnému westernu sedí jako ulité. Kara nevypadá jako nablýskaný model z plakátu, ale jako holka, která se prostě protlouká životem na okraji galaxie a na nějakou hrdinskou etiketu z vysoka kašle.

Rukopis Jamese Gunna bez jeho humoru

I když film režíroval Craig Gillespie (Já, Tonya), produkční rukopis Jamese Gunna ze snímku doslova stříká. Jsou tu všechny jeho typické propriety:

• Hrdinové jsou naprostí outsideři na okraji společnosti.
• Nechybí roztomilý i drsný zvířecí parťák (Krypto).
• Cestuje se divokým, barevným vesmírem plným bizarních mimozemšťanů.
• Hudební doprovod a analogová sluchátka na uších hlavní hrdinky. Gunn miluje retro soundtracky, jenže tady se výběr skladeb úplně netrefil do vkusu a nálady jednotlivých scén. Působí to spíš jako nucená snaha zopakovat úspěch Strážců, než jako organická součást vyprávění.

V podstatě to chvílemi vypadá jako Strážci galaxie. Jenže je tu jeden zásadní háček – tam, kde Strážci sypou z rukávu jeden funkční vtip za druhým, u Supergirl humor zoufale chybí. Film se bere až příliš vážně a chybí mu ta lehkost, která by diváka přiměla odpustit scénáristické berličky.

Když se z westernu stane patetická přednáška

Zatímco první hodinu jsem si užíval mladickou nezávislost a fajn přímočarou jízdu, v druhé polovině film tragicky narazí. Snímek se začne pokoušet o „vážná témata“, která tu ale vůbec nemusela být a do konceptu vesmírné kovbojky se absolutně nehodí.

Tvůrci se rozhodli divákovi dosti neohrabaně vnutit hlubokou morální pointu o tom, že „násilí a odveta nic neřeší“. Působí to strašně naoko, pateticky a v kontextu drsného vesmírného westernu vyloženě směšně. Celé to morální prozření hlavní hrdinky strašně rušilo tempo filmu a zbytečně ho brzdilo.

Strážci galaxie si na nic nehráli – byla to upřímná, zábavná jízda, která měla emoce na správném místě. Supergirl se ale v druhé půlce snaží být něčím víc, až sklouzává k lacinému poučování. Kara mohla (a měla) zůstat déle nestálá, divoká, morálně šedivá a otevřená. Její rychlý přerod v klasickou superhrdinku s morálním kompasem přišel příliš brzy a působil nuceně.

Dalším kamenem úrazu je poměrně laciný a černobílý feministický podtext. Nemám vůbec nic proti silným ženským hrdinkám – naopak, Kara i Ruthye mají skvělý potenciál a jejich dynamika mohla být motorem celého filmu. Problém je v tom, jak neohrabaně tvůrci pracují s okolním světem.

i

© Warner Bros.

i

© Warner Bros.

i

© Warner Bros.

Všichni muži ve filmu jsou tu totiž vyobrazení jako bezvýhradně zlí, neschopní nebo zákeřní padouši. Tuhle prvoplánovou šablonu už jsme viděli v nevalné Wonder Woman 1984 (která byla navíc ve výsledku o něco lepším a konzistentnějším filmem).

Je velká škoda, že Supergirl nepřišla s něčím o trochu objevnějším, aktuálnějším a více vtíravějším, než jen s tupým ukazováním prstem, že každý chlap v galaxii je lump. Když jsou všichni mužští oponenti jen ploché, uštěkané karikatury zla, bere to filmu jakékoliv dramatické pnutí a hloubku. A důvěru.

Když k tomu připočtu neskutečně plochého záporáka Krema (který jen tupě čeká, až si pro něj hrdinky přijdou) a velmi nevyrovnané vizuální triky, které chvílemi vypadají skvěle a chvílemi jako nepovedený AI generátor za 175 milionů dolarů, nadšení z první poloviny rychle vyprchalo. Navíc je Kara na celý film v podstatě sama a chybí jí dynamika s ostatními postavami – takový drsný lovec odměn Lobo (Jason Momoa) se ve filmu sice zjeví, ale je tu naprosto nevyužitý a jen do marketingových plakátů.