Recenze emotivního Death Stranding 2: On the Beach
Právě jsem dohrál další umělecké dílo. Shodou okolností opět od kreativního tvůrce Hideo Kodžimy. A tyto řádky se mi píšou velmi těžce. Jako vždy Kodžima doručil kontrovezní záležitost plnou emocí a autorských vizí. A to nejen v tom pozitivním smyslu. A já se prostě z toho musím jednoduše vypsat.
Pokračování Death Stranding 2: On the Beach bylo pro mě snad nejvíce očekávaným titulem. První díl z roku 2019 ve mně zanechal velkou stopu. Především emociální. Opět mi navrátil chuť do větších příběhů. Hlavně mi ale předal nádherné poselství založené na emocích, lásce a pospolitosti celého světa.
Nebyla to láska fyzická, ale láska jako abstraktní pojem, který pohání celé lidstvo. Láska, kterou každý den nabízíme a přijímáme v rámci rodiny, přátelství, práce, celého světa. Možnost (ne)vědomě spolupracovat s dalšími jedinci na vývoji celé společnosti a civilizace byla v rámci Death Stranding tak uvěřitelná a přenositelná do reálného světa.
Though the future is a product of every present that precedes it, tomorrow doues not belong to today. To live is to imagine ourselves in the future. And there we inevitably arrive. Yet our place in said future may not be the one we envision.
Kobo Abe, In Search of the Present
Emoce a příběh, který spolu tak úzce souvisí nabídl Kodžima v netradičním pojetí. Pro někoho nudném a sterilním, pro mě originálním a nápaditém.
Proto snad bylo až nemožné, aby s tímto konceptem zabodoval znovu. Nabídnout stejnou hratelnost, stejné schéma vyprávění, ale jen na jiném kontinentě? Mělo to vlastně vůbec šanci na úspěch?
První díl těžil z neznáma. Z až určité drzosti, která pramenila z každého traileru, z každé fotky, z gameplaye. A nakonec tato Kodžimova odvaha sklidila zasloužený absolutní celosvětový úspěch.
Jenže ale Hideo v případě pokračování trochu rezignoval. Jako by chtěl hlavně vyprávět příběh, ale už ne nové herní mechanismy.
Druhý díl je přímé pokračování, které pokračuje v absolutně stejné hratelnosti bez větších herních inovací, ale jen na australském kontinentě. S trochu prvoplánovou myšlenkou se Hideo točí v cyklu a recykluje tak své staré nápady.
Hideo tak trochu (chtěně?) chtěl spojit dva herní světy, nebo celou svoji videoherní kariéru. Prvky Metal Gearu jsou zde cítit tentokrát už absolutně všude. A odnesl to především děj. Hideo osciluje na hraně mezi fanouškovstvím a recyklací sama sebe. Ta hrana je tak tenká, že stačí jen lehký náklon k přepadnutí na druhou stranu.
Netvrdím, že je to vždy špatně. Ale co se sakra stalo? Kde jsou nové nápady? Proč je Austrálie kopírka USA? Budovy, předměty, cesty? Kde jsou nová kreativní a hlavně originální rozhodnutí? Kde je touha šokovat? Ztratil snad Kodžima pod tíhou firemní existence svoje nápady?
Druhý díl prakticky rezignoval na svoji jedinečnost. A to především v hratelnosti a celkové obtížnosti. Hra je tak oproti prvnímu dílu přístupná pro všechny nové hráče. Ztrácí svoje kouzlo a jedinečné označení. Ze hry se vytratil zápal. Chybí zde tah na hratelnost. Řekl si snad Hideo, že hráči již vytrpěli dost v prvním díle? A nyní je tedy čas opravdu na zábavu? Vypadá to, že ano!
Kodžima odstranil všechny možné i nemožné překážky a ukázal novým hráčům, že se nemají čeho bát. Schválně si porovnejte první trailery pro oba díly. Ten rozdíl je diametrální. V prvním je tajemný, ve druhém naopak výřečný.
Nyní se dá všechno odjezdit v jednom nákladním autě bez známky jakékoli herní originality. Stačí vám jen jedno auto, trochu baterky a zbraň. Nic víc a ani nic míň. Spolu s tím ještě potřebujete touhu dozvědět se někdy umělě položené otázky z trochu náhodně se chovajícího loru/světa, který tvoří vlastně jen několik málo postav.
Ano, Hideo tento svět stvořil a může si v něm dělat co chce. A taky dělá. Vytvořil jeho unikátní pravidla a ve druhém díle si je ještě více ohýbá a upravuje prakticky za pochodu. Nemáte žádnou jinou možnost je zmapovat, než vyslechnout z rozhovorů. Žádná vlastní dedukce tu není pro stále se měnící pravidla možná. Pravidla světa jsou měněna v každé nové scéně a tak se hráč stává jen čistým konzumentem, ale ne aktivním hráčem v daném světě.
Jedno ale druhý díl změnil. Změnil vnímání vaší postavy. Pokračování totiž není o samotě, kterou jste prožívali v prvním dílu. Druhý díl prožijete s menší skupinkou lidí, kteří jsou s vámi prakticky na každém kroku. Snaží se vám pomáhat a vy zase jim. Dohromady tvoříte tým. I když většinu pochopitelně odmakáte vy v roli Sama. To se nemění.
Mění se ale celkové vnímání Death Strandingu. Nyní není jen o propojení s anonymnímu uživateli (to samozřejmě funguje i dále), ale s sebou si po celém kontinentě vezete svoji loď (Outer Heaven, tedy pardon DHV Magellan), která vám dodává vše potřebné. Na vás už zbývá jen doručení několik zásilek, abyste pohnuli s příběhem dopředu. Žádné dlouhé chození, žádné utrpení v horách nebo s VV objekty. Druhý díl je tak svým způsobem jen čekárna na příběh, který exceluje ale až v posledních 20 % příběhu. Po celou dobu je mdlý, nezáživný, nudný. Je dávkovaný pomalu a stereotypně a opakovaně.
Hlavní hrdina Sam je nevýrazný, poslouchá na slovo, neodmlouvá. Nemá svůj názor a ani pocity, alespoň ne navenek. Ale hlavně mi přišel bez emocí. A to především i s ohlednutím, jaký příběh mu autoři v druhém díle přiřkli. Nesmlouvavý, tvrdý, smutný. A přes to autoři toto právě neuměli kvalitně zpracovat.
Rozuzlení příběhu je navíc typický trademark Kodžimy, který ale stále umí zapůsobit. Problém bude nejšpíše u dalších jeho projektů, protože se bohužel i sám Hideo vyčerpává a recykluje.
Samotným problémem je i fakt, že Hideo a jeho tým nám v roce 2025 naservíroval hru, která je vlastně jen DLC prvního dílu. V době většího úpadku herního byznysu je toto bohužel asi nejsmutnější zpráva. Kreativní jedinci/studia se buď sami nebo pod tíhou vydavatelů dostávají do situace, kdy jen optimalizují svoje nápady na přístupnější pojetí, aby ekonomicky zachránili svoji existenci.
V době generativních nástrojů tak bohužel lidská kreativita pomalu selhává i u těch nejvíce autorských děl. Není to pochopitelně jen problém videoherního světa, ale gaming obecně má největší potenciál si ponechat svoji kreativní tvář.
Co si vlastně celkově myslet o druhém dílu? Je to rozporuplné. Nemohu přehlédnout všechny mnou vyjmenované věci a tvářit se, že na nich nezáleží. Právě, že ano. Záleží. Na druhou stranu druhý Death Stranding pořád umí vyvolat silné emoce. Troufnu si i říct, že jsou zapamatovatelné a hluboké a působivé. Mnohdy ale bohužel vytvořené prvoplánovitým způsobem.
Galerie
Hideo zkrátka moc neumí druhé díly svých her. Neumí se zbavit svých nápadů. Neumí je hlavně opustit a přijmout za vyčerpané, za vyřčené. Pod pokličkou svého trademarku si tak trochu říká o zacyklení sama sebe. Jsem zvědavý na jeho další projekty. Třetí díl se přímo nabízí, ale dostat třitkrát stejnou hru? Vyřčeno v rámci Death Stranding loru bylo hodně. Otázkou je jestli vše, ale co více si přát?
Příběhy jsou uzavřeny a Hideo si snad najde cestu na další unikátní projekt, kterým opět dokáže velké věci. Času je relativně ještě hodně, ale vývoj her je dlouhý proces. A do té doby? Snad jen už dohrát i druhý díl na platinum a užít si každý krok z tohoto světa. Za to stále patří Kodžimovi velké díky!
